O Uzbekistane očami tanečnice Reny Milgrom
28.10.2005
 
Cesta do země bubnů Doira
 

 
Dlouho plánovanou cestu do Uzbekistánu jsem podnikla za účelem poznat více do hloubky ty jejich úchvatné tance, které mě už před pár lety učarovaly, a které se vlastně u nás vůbec vidět nedají. Snad někdy v dobách komunistických sem zavítali tito umělci, v době porevoluční se však úplně vytratili z našeho zorného úhlu a začli se sem zvát umělci ze všech různých jiných kultur, po kterých byl český divák dychtiv a zvědav. Velmi mě potěšilo vidět nedávné představení Čečenského souboru Maršo společně s Duncan centrem a jejich spolupráci, která trvá již 3 roky.... snad se tedy opět rozvzpomeneme, že kromě exotické Afriky, jižní Ameriky, Arábie a Indie máme docela nedaleko střední Asii, kde je kultura nadmíru exotická a bohatá, jen trochu námi opomenutá. Kupodivu Francouzi, Němci, Japonci a Američané navštěvují Uzbekistán velmi nadšeně a exotické umělce- tanečníky a hudebníky odtamtud úspěšně vyvážejí - ze srdce jim To přeji, nebot si to zaslouží...
     Tak tedy - přílet do Taškentu - intuice mi naznačovala, že v tomto městě nemáme marnit čas a proto jsme přímo z letiště uháněli taxíkem do Samarkandu. S drsným a agresivním vyjednáváním o ceně jízdného jsme se takto ihned seznámili a doprovázelo nás po celou dobu pobytu. Uzbečtí taxikáři bohužel patří k těm stinným stránkám... ceny pro cizince jsou zkrátka 3-5x vyšší než pro místní a nic se s tím nedá dělat. Jejich průměrný plat 1000-2000 Kč za měsíc je podle nich opravnuje k tomu, aby od turistů získali co nejvíce možných peněz...
    
Samarkand je zvláštní město. Nádherné, historické památky, Registán - chlouba této země, který uvidíte na fotce vždy jako první, když je zmínka o Uzbekistánu , to vše je ale ještě poznamenáno sovětským "feng shui" se širokými obrovskými ulicemi a silnicemi a sovětskou architekturou - jako je místní muzeum - tak velké, že by se v něm dalo bruslit - expozice zabírá tak 1/4 prostoru. Byla jsem v ten den jediná návštěvnice (mnoho turistů tam všeobecně není ve srovnání s Prahou) - v muzeu však jako by pracovalo nejméně 20 žen, které tam různě spolu posedávaly, vyšívaly a klábosily - nebyly samozřejmě muzeem placené, byl to pro ně jen čas, který nechtěly trávit doma a zároven příležitost načerno prodat svoje malé výrobky náhodným turistům-návštěvníkům.
     Veškeré dění v tradičním duchu jakoby se v Samarkandu smrsklo do jednoho místa - Registánu, postaveného mocným Timurem ve 14. století, kde lze vidět bývalé studentské madrasy, ze kterých jsou dnes obchody s místními poklady pro turisty,a také sály a minarety a nádvoří, kde je každý den veřejné vystoupení místního folkloru. Nemohla jsem se dočkat, co předvedou. Vystoupení jsem si velmi užila - muzikanti i tanečnice velmi dobří. Navazujeme kontakty a příští den máme lekce společně s výborným doiristou Uhmetem a jeho tanečnicí v prostorách jejich divadla Opery a baletu, kde Uhmet hraje s orchestrem. Divadlo by potřebovalo nutně rekonstrukci, na kterou ovšem nejsou peníze... Uhmet nám vysvětluje rytmy Taškentské, Bucharské, Khorezmské a Ferganské - klasické i folklorní.... jsou velmi krásné, dynamické i složité. Jejich národní pýchou je rámový buben doira, který z dálky vypadá jako nic, zblízka však je vidno, jaký je to umělecký výtvor, vyroben z jednoho kusu morušového či ořechového dřeva, vážícího asi 5 kg, pokryt velbloudí kůží a ozdoben těžkými železnými kroužky. Už jen udržet jej v ruce 5 minut je docela námaha, ale musí na to být nějaký fígl, když na něj uzbečtí muži i ženy vydrží hrát celé hodiny....??!!! Ano, fígl je v tom, že doiristé hrají celým tělem, používají k tomu dech a nakonec se dostanou do takového mírného transu, takže jim ani krvácející ruce nevadí. Kupodivu hrají na doiru i ženy a děti,které musí začít již v útlém věku, nebot technika je opravdu složitá. Středo-asijští muži jsou možná díky jejich masité stravě extrémně svalnatí a silní, a tak i doira přesně koresponduje jejich vzezření...
     Naopak ženy jsou nadmíru jemné, krásné a submisivní v přítomnosti mužů. Mají bud silnější asijské rysy, nebo kombinaci indo-evropských rysů s čínským nádechem a v přítomnosti žen jsou nezvykle silné a průbojné. To vše se odráží v jejich tanci. Lyrika a city v klasickém tanci, hravost, mimika a divokost pak ve stylu Bucharském a Khorezmi - L´azgi, který napodobuje pohyby orla. Na každý druh tance mají speciální kostým - a kostýmy mají opravdu nádherné. Většina z nich je ještě z peněz bývalého Sovět. svazu, dnes už si může nákladný kostým z drahých látek dovolit málokdo. Látek a materiálů je tam však přemíra. Ručně se tkají speciální hedvábné ikaty ve stovkách barevných kombinací a děděnými starými designy, již po 2 tisíce let, kdy Kokandský chán chtěl sobě pojmout ještě další ženu a vyvolil si krásnou dceru mistra tkalce z Margilanu. Tkadlec mu ji však jen nerad slíbil a Chán mu dal možnost, pokud přes noc vyrobí něco krásnějšího, než je jeho dcera, může si ji nechat. Mistr bděl celou noc, a když pak viděl vycházející slunce, jak se v hladině jezera odráží a všemi barvami voda září , stalo se mu to inspirací pro design jeho nové látky. Když Chán uviděl takto tkané hedvábí, byl tak okouzlen, že se vzdal tkalcovy dcery..... až uvidíte i vy margilanský khan atlas nebo adras, pochopíte proč.     

 
Buchara - jedno z nejvýznamějších měst Uzbekistánu, říká se o ní, že když ji člověk navštíví 7x, je to stejné, jako když jde muslim na pout do Meccy. Buchara svatá, Buchara šlechetná, Chrám Islámu, pilíř náboženství, nejvíce nedotčené město střední Asie, nejzajíměvější město na světě( to jsou poznámky jednoho anglic.spisovatele z min. stol.) - na mě však takto zapůsobila také, snad díky mým vyjímečným zážitkům.
     Moje učitelka Raia si mě brala do parády každý den od 9 od rána do odpoledne. Byla to zvláštní, magická žena, nejdříve mi připadala jako postava z čínské opery, což se ještě více projevilo při výuce klasického tance. První den jsem si připadala jako dřevo - ona jako krásná éterická bytost s ladnými pohyby. Neustále mi vysvětlovala, že klasický tanec není o technice , ale o pocitech. Říkala, že to vůbec není těžké, jen to člověk musí cítit. Ano, ano, to je pravda - jen, předpokladem je, že člověk musí zapomenout, že přišel ze západu a je nutno se opravdu naladit na duši východu. Tančit klasiku s Raisou mi připomínalo taneční terapii. Ovšem, tak to lze pojmout u nás - oni o terapii nemají ani ponětí, ani její potřebu. Bylo to prostě nádherné a přála bych to všem. Hudba je pro nás neznámá a složitá. Jejich modální systém Schaschmakom se podobá Iránskému, hudba je však jiná. Raia přivedla na lekci i zpěvačku klasiky Solyu, která mě učila pravidla klasické hudby, zpívala hlubokým i vysokým hlasem a hrála na strunný nástroj dutár. Zpěv, tanec a hra na nástroj ještě stále tvoří celek a součást vzdělání mnoha dívek.
     Jako další taneční repertoár s Raisou byl tanec bucharský, který si člověk zamiluje od prvního momentu. Naprosto odlišný od klasického, veselý a rytmický, připomíná mi trošku indický folklor, nebo že by Bollywood okopíroval některé prvky z Buchary? To spíše, nebot bucharský tanec je mnohem mnohem starší. Tančí se s rolničkami na zápěstí, které vytváří podobné rytmické vzorce jako kotníky v Kathaku. Velmi zábavné. Tanečnice ještě někdy přitom hrají na kamenné či železné kastaněty, zvané kairak, které jsou velmi podobné tvarově, i způsobem hraní indickým dřevěným kastanětám - Khartal. Vzpomněla jsem si na naše tanečnice, které se zdráhají hrát na zills, že je to moc složité, atd.... Kdyby okusily kairak, myslím, že by zvolaly "zlaté cymbálky"! Ale ani tam už zdaleka ne každá tanečnice na ně umí hrát - je to tradice, která pomalu mizí, což je velká škoda, nebot to vždy dodá k repertoáru tanečnice velice hezkou a zajímavou barvu.
     Další tanec na rozvrhu byl tanec Khorezmi (podle názvu oblasti Khorezm). Uzbekové ho považují za perlu uzbeckého tance, nebot je nejsložitější ze všech uzbeckých stylů a nepodobá se ničemu. Nelze jej ani v nejmenším k ničemu přirovnat. Snad jen v člověku vzbudí nějaké šamanské asociace, L´azgi totiž napodobuje pohyby orla. Dlouho ve mě budil zvláštní dojem, než jsem se odhodlala se ho nebát a jít do toho. Bude mi ale určitě ještě hodně trvat, než se dostane do těla jako jim, a než se v něm opravdu vyřádím. Je to trošku jako oshova dynamická meditace, ovšem s přesnými a ladnými pohyby kombinovaná. Ach jo, kdyby jen to ti Uzbekové uměli prodat jako ten Osho!... řekla bych že Lazgi je jak zdravější, tak krásnější...
     Další naše cesta směřovala právě do Khorezmské oblasti, města
Khivy. Z Buchary je to asi 500 km pouští Kyzylkum, kam vede jedna silnice, rovná jako čára v písku. Po cestě se zastavujeme v yurtách, kde bydlí Turkmenské rodiny. Je fascinující vidět, jak tito lidé žijí. V yurtách nebylo nic než krásné ručně tkané koberce. Vedle yurty pár slepic, muži pásli stádo skotu. Televize, ani elektrika samozřejmě nikde.
Khiva je staré, Unescem chráněné město, opravdový architektonický poklad. Bydlíme ve vnitřním městě obehnaném hliněnou zdí. Vypadá to tady jako ve filmu nebo v pohádce 1000 a 1 noci.
     V Khivě se seznamujeme se zpěvákem a hudebníkem Norbekem, který nese titul "Národní Bachši Uzbekistánu" - Bachši je člověk, který se narodí s tak vyjímečnou pamětí a verbální schopností, že si zapamatuje tisíce básní a epických balad, se kterými pak putuje světem a zpívá je lidem. V okolních státech se jim říká Bardové - je to velmi stará tradice, v evropě to bývali trubadůři. V Uzbekistánu jsou možná už jen dva žijící. Norbek Bachši má svůj soubor, se kterým vystupuje po světě, když se mu zadaří, jinak v Khivě mají težký život. Trávíme čas v jeho rodině, jeho mladá žena připravuje výtečný plov, který se jí rukama. Norbek nám vypravuje příběh, jak plov vznikl - když Alexander Makedonský dobýval svět a dorazil až do Indie, potřeboval posílit svoje vojáky a tak přikázal svému učiteli Sokratovi, aby vymyslel takové jídlo pro vojáky, po kterém budou mít velkou sílu a neunaví se. A tak vznikl plov - z rýže, cizrny, mrkve, dýně, oříšků a masa. Uzbekové dodnes věří, že jim to dává sílu a nemají problém ho jíst denně.
     V Khivě bylo nádherně, ale už se mi chce zpět do Buchary. Je tam kouzelná čajovna, kterou vlastní velký Mir Faiz, nejbohatší a nejchytřejší obchodník v Buchaře, před kterým má každý respekt a každý je jeho kamarád. Skamarádil se i s Hillary Clinton, nebot kdo do Buchary přijede, nemůže přehlédnout jeho obchod. Procestoval doslova celý svět a jako jediný Uzbek se nám nebojí říci, že jejich president je zloděj a terorista. Zve nás k nim domů na večeři - je to jeden ze silných kulinářských zážitků - tak dobré jídlo jsem ještě nejedla a v Uzbekistánu rozhodně jíst nebudu lepší. Obsluhují nás dvě krásné dcery a hodná manželka, ale do naší společnosti nemohou zasahovat. Bohužel. Takové jsou zvyky...
     Moje učitelka Raia pro nás také připravuje závěrečnou hostinu - oběd. Ovšem v chudém paneláku, kde je ale vše čistounké a prosté. Sousedka navařila spoustu jídla a ještě kamarád Raisy přichází s vodkou a stará maminka obědvá s námi. Je to velmi hezké. Na závěr si zatančíme a loučíme se.
     Noční vlak z Buchary do Taškentu je super - čistý, pohodlný a všichni se chtějí kamarádit, povídat, vyzvídat kdo ji , co jsi..... dozvídáme se vždy spoustu lidských příběhů...  

Ráno vystupujeme z vlaku - je to zvláštní šok být v Taškentu. Najednou si nepřipadám jako v Uzbekistánu, ale už v nějakém obrovském ruském městě. Ranní hádka s prvním taxikářem nastartuje bojovnější a agresivnější náladu, která vládne městem. Zvláštní a neosobní hotel nepřispívá k dobré náladě. Jdeme na hudební konzervatoř, ale tam nacházíme pouze současnou hudbu, žádné tradice. Učitelka a choreografka ansámblu Lazgi mi sice dává dobrou lekci, ale obeznamuje mě jinak s depresivní situací tanečníků v Taškentu. Národní divadlo nehraje žádný balet ani tanec, ze slavného Bachor concertního sálu udělali parlament a taneční ansámbl Bachor už existuje pouze na papíře. Nejsou peníze na podporu hudby a tance. Zlaté sovětské časy.... to byl asi poslední impuls - prcháme z Taškentu pryč - rozhodujeme se ztrávit poslední dny ve Ferghanské dolině.
     Jedeme nočním vlakem přes Tadžikistán do města Kokand. 15 hodin cesty, z toho 4 hodiny prohlídky pasů, zavazadel a otázek, co jsme zač, co děláme a proč jsme tady - vše ale spíše v přátelském duchu, jen z některých oficírů jde strach. Vše ale proběhlo hladce a bez obávaných úplatků.
    
Kokand je malé, ale nadmíru přátelské a příjemné městečko, bývalé hlavní město kokandského khanátu, takže zde můžeme navštívit krásný palác a starobylé mešity s překrásnými mozaiky a vyřezávanými dřevěnými stropy a sloupy podpírající stavbu, jež přivezli před asi 300 lety sloni z Indie.
     Je zde spousta kultury, hudby i tance. Předseda úřadu pro kulturu nás seznamuje s úžasným doiristou- hudebníkem Bachromem, který si nás odváží k němu domů. Je to jako sladké pohlazení. Cítíme se tam opravdu jako doma - host je pro ně jako bůh do domu, a tak nám dávají všechno, co mají. Hearn se učí s Bachromem techniku bubnování doiry. Je období svateb, kde Bachrom každý den hraje a vydělává peníze pro rodinu. Bere nás tedy sebou, abychom poznali, jak vypadá uzbecká svatba. Začíná se již v 5 hodin ráno. Ale to je čas pouze pro muže. Někdy se sejde i 1000 mužů, aby spolu jedli plov a poslouchali klasickou hudbu naživo. Pak, asi od 9 h je čas pouze pro ženy. Ženy dělají to samé - loučí se se svobodou, klábosí, jí a tančí. po 12 h se sejdou další hosté, a to už je vše smíšené pohlaví. Hodně se tančí a všichni rozdávají peníze tanečnicím a muzikantům. Večer se ženich s nevěstou oddají - doma nebo v restauraci, podle toho, kde je svatba. Většinou se ještě dělají obřady dva - klasický v bílých šatech a tradiční v uzbeckém oděvu.
     Kokand byl krásným zážitkem s mnoha přátelskými lidmi - nechce se nám vůbec domů. Poslední dny ještě trávíme v Taškentu - už nevypadá tak hrozně jako napoprvé a kdyby měl člověk spoustu času, jistě by se zde našlo spoustu zajímavých věcí.
Sbohem Uzbekistáne,... snad se za rok vrátíme.

 

Související odkazy:
www.hedvábná stezka.cz - cestovatelský portál. Reportáže, akce, pobyty, diskuse...
Navýchod
- časopis, který rozšíří vaše obzory
Cestovatelské stránky
Lukáše a Aleny Synkových
Stránky o Střední Asii
studenta FSV UK
 
Uzbekistán, 22 609 000 obyvatel, 447 400 km2

http://atlas.netway.cz/index.html
 Vnitrozemský stát ve Střední Asii. Od starověku bylo území dnešního Uzbekistánu součástí sousedních říší a předmětem nájezdů dobyvatelů (Parthové, Arabové, Turci, Mongolové). V 16. století bylo uzbecké území jádrem mocných chanátů Buchara, Chiva, v 18. století se od Bucharského chanátu oddělit Kokandský chanát. Od 19. století se všechny tyto chanáty staly předmětem ruské expanze a v 70. letech byly fakticky připojeny k Rusku (Buchara a Chiva jako protektoráty, Kokand jako součást Turkestánské gubernie). Po ruské revoluci byla v Buchaře a Chivě zrušena monarchie a vyhlášena Bucharská a Chorezemská lidová sovětská republika. Zbytek území byl součástí Turkestánské ASSR v rámci RSFSR. Roku 1924 byla Bucharská a Chorezemská republika zrušena a jejich území rozděleno mezi nově vytvořenou Turkmenskou a Uzbeckou SSR v rámci SSSR . Z Uzbecké SSR byla roku 1929 vyčleněna Tádžická SSR. Na území v západním Uzbekistánu v souvislosti se státoprávními změnami v posledních letech existence SSSR vyhlásila v roce 1990 svrchovanost Karakalpacká sovětská republika, v roce 1992 přejmenovaná na Republiku Karakalpakstán. V roce 1991 vyhlásil Uzbekistán nezávislost, v prosinci 1991 pak patřil k zakládajícím členům SNS. Opoziční strany jsou zakázány. V referendu v roce 1995 bylo odhlasováno prodloužení prezidentského úřadu do roku 2000.

Rena Milgrom 

http://renadance.webnode.cz/



Copyright © 2005 Rena Milgrom
Tento materiál je autorským vlastnictvím Reny Milgrom a jeho další šíření je možné pouze se souhlasem autorky.


partneri partneri partneri partneri